Najdete nás i na 
( kompletní text 2 )
1
/ Zákony – omezení – doporučení
Je potřeba si říci, že nikde na světě zřejmě není možné přijet jen tak k díře do země (ať už se dá nazvat jakkoliv), vybalit vybavení a bez jakýchkoliv pravidel hry v ní cokoliv podnikat. I já mám tuhle představu zažitou z dětství, kdy jsme to tak běžně dělali, a jen těžko se smiřuji s realitou, která je mnohonásobně složitější a méně romantická. Pokud se místo nachází na seznamu lokalit vyjmenovaných jako kulturní a přírodní bohatství dané země, leží v národním parku či na místě se zvýšenou ochranou přírody, překračuje problematika značně mantinely tohoto článku a úspěch vyřízení všeho potřebného pro zahraniční expedici je spíše jen v rovině teorie. Od září 2003 tuto činnost vymezuje velmi striktně v HR zákon , jehož novela směrem k mírnému zjednodušení se ale připravuje. Většina zemí má vypracována tato pravidla dle doporučení Mezinárodní speleologické unie UIS (Union Internationale de Spéléologie). Ani pokud hodláte navštívit nějakou, v našem případě chorvatskou, jeskyni mimo seznam chráněných, ať už za účelem potápění či jiným, není to pro nás jako cizince nic jednoduchého a vyžaduje to několikaměsíční předstih s vyřizováním potřebných povolení. Žádost pro patřičnou komisi, která ji po zvážení postoupí s vyjádřením příslušnému ministerstvu, musí obsahovat mimo jiného seznam účastníků s jejich kvalifikacemi pro jeskyňáře, musíte být členy registrovaného speleoklubu a pojištěními pro danou činnost. Dále přesný popis všeho, co, kde a jak chcete provádět. Následně vám bude přidělen chorvatský průvodce, jehož náklady musíte uhradit a po skončení akce předat na ministerstvo referát s podrobnou dokumentací akce. No a když tohle všechno dokážete zařídit, dorazíte na pozemek , který má pochopitelně svého vlastníka, se kterým se také nemusíte dohodnout a vše před tím podniknuté je vám rázem k ničemu . Pro nás, jakožto chorvatskou firmu s registrovaným speleologickým klubem se tyto procedury mírně zjednodušují, ale rozhodně nic nedoporučuji brát na lehkou váhu.
2
/ Popis likality – potenciál – předpoklady
Vstup do lokality MAŇAJAMA je velmi nenápadný, leží v jižním svahu hory ostrova Brač, jen velmi sporadicky porostlé typickým, nízkým porostem. Přibližně 200 metrů od moře po souši do prudkého svahu, vzdušná vzdálenost od moře nepřesahuje 100 metrů. Otvor je mezi vápencovými škrapy skryt v hustém křoví a snadno by jste jej minuli. Hladina vody je pak 50 metrů pod povrchem, s jedním pětimetrovým odskokem na jinak čisté vertikále. Teplota vody v propasti dosahovala na přelomu října a listopadu kolem dvaceti stupňů a to ve všech námi měřených hloubkách – tj. i v 25 ti metrech. Tento fakt je o to podivnější, že moře je v tuto dobu takto teplé maximálně těsně u hladiny a to za bezvětří a slunečného počasí. V jezeře velmi hluboko pod povrchem jsme čekali rozhodně studenější koupel. Podle vysvětlení Jirky Bruthanse z PřF UK to může být tím, že teplota v hloubce přes 20 metrů je v podzemí během roku stálá a je obvykle stejná, jako je průměrná teplota vzduchu během roku na Brači. Pokud je voda teplejší, znamená to, že je z hlubšího jeskynního oběhu. Naprosto úžasná je pak její čistota . Často jsem se bezděčně zachytával na stěnách kaňonů v obavě, abych se nepropadl. Při spuštění na laně dosedáte přímo na hladinu hlavního dómu, bez možnosti se stabilizovat na nějaké plošině poblíž hladiny. Vchod nemá žádný markantní závrt a jeho průměr je jen okolo jednoho metru. Ani další jeskyně které jsme již na ostrově navštívili nemají vstupy větší, často se stěží protáhnete, ale již pár metrů pod povrchem se jako zázrakem objevují nádherně vyzdobené sály o mnoha desítkách metrů výšky i šířky, dokonale porostlé útvary nepředstavitelných tvarů. Sálů bývá zpravidla několik za sebou a myslím, že řada z nich klidně může být zakončena hladinou. Mnoho z nich je stále živých a aktivních, skrz krápníky protéká i v dobách absolutního sucha voda a kde se tato bere je pro nás stále záhadou***( vysvětlení najdete opět od Brutuse pod článkem). Protože v jeskyni je zhruba v 15ti metrech pod hladinou haloklina (brakická voda, signalizující míchání sladké a slané vody), na povrchu je sladká a dole slaná, nabízí se logická spojitost lokality s mořem. Tato, pro existenci salinity srovnatelné s mořskou, určitě existuje, ale zatím nevíme, zda je to pouze formou průsaku přes pukliny nebo se jedná o tunel. V blízké zátoce byl již ve dvou metrech pod hladinou nalezen jeden velmi nadějný, ale je jen obtížně průstupný a zatím jsme se mu více nevěnovali. Zajímavé jistě je, že haloklina je v různých místech jeskynního systému různě vysoko. V některých částech, kde se nacházejí hluboké freatické studně, je zřejmě voda pouze sladká. Je až komické sledovat schnoucí olivy jen pár metrů od tohoto obrovského rezervoáru o kterém se ovšem vlastně neví. V okolí Brače se potápíme systematicky, po mnoho měsíců v roce již šest let a množství velkých sladkovodních vývěrů v moři kolem celého ostrova zřejmě napovídá o rozsáhlých zatopených jeskyních systémech, které ovšem dle odborníků může s ohledem na vydatnost zdrojů být napájen i z pevniny. Ostrov je od největšího jadranského podmořského vývěru Vrulja vzdálen pouhých 5 km. Vydatnost tohoto zdroje je všeobecně známa , jeho dosud prokázaná hloubka je 154 metrů ( potápěči dosažená 117 m) a v některých obdobích má průtok menší řeky. Proti teorii o velkém jezeře zase stojí poznatky vědců, kteří poukazují na fakt, že nikdy nikdo nic podobného neprokázal, podobné legendy se tradují na mnoha místech desítky generací a voda je údajně rozptýlena spíše do velkého množství menších prostor. Brač sám o sobě nemá žádný známý vlastní zdroj podpovrchové sladké vody a zásadní množství je na ostrov dodáváno potrubím z pevniny od města Omiš. Všechny dříve stavěné domy mají svody dešťové vody zavedeny do velkých rezervoárů u domů nebo pod nimi (bunarin) a celá staletí se spolu s nejrůznějšími rafinovanými zachytávači dešťové vody (kišice) úspěšně používala od zavlažování po pití. Rovněž v řadě vesnic můžete spatřit vybetonované velké šikmé plochy (mnohdy i velikosti fotbalového hřiště) , které zachycují dešťovou vodu a skrz pískový filtr ji odvádějí do velkých rezervoárů, na které je napojena celá vesnice . Vydatnost srážek v období říjen až duben je i na ostrovech větší než v ČR, často spadne během velmi krátké doby neuvěřitelné množství vody – až 100 litrů na metr čtvereční. Naproti tomu v letních měsících často i několik měsíců ani nekápne. Vápencové podloží má ale minimální schopnost vodu zadržet a tato zřejmě odtéká do prostor podobných těm námi objevených. Na všech dalmátských ostrovech se velmi časté rozsedliny, závrty a jeskyně využívají po staletí i jako přírodní septiky s obrovskou kapacitou. Na Brači je přes 350 známých jeskyní až 400 metrů hlubokých. Velké procento je nádherně vyzdobeno krápníky a dosud málo probádané prostory mají obrovské rozměry. Průměry a výšky sálů jsou v desítkách metrů, délky pak minimálně ve stovkách. Jediný systematický speleoprůzkum na Brači provedla podle nám dostupných pramenů německá expedice v únoru 1942 pod vedením doktora Absolona a Ksenemanna a z jejich nálezů jsme získali spoustu zajímavých poznatků a typů . Dosud jsme ale nenalezli žádný záznam či podložené svědectví o jiném jeskynním a krasovém komplexu zatopeném druhotně vodou, jako je ten „náš“. Těch otazníků kolem nálezu je i pro odborníky víc než dost . Všichni i z pouhých fotek předpovídají lokalitě obrovský možný potenciál a řadu věcí se budeme postupně snažit objasnit. Prozatím se nám nepodařilo vyhledat žádnou srovnatelnou lokalitu v oblasti Jadranu, abychom mohli porovnat či vyvozovat závěry. Snad jen určitou analogii skýtají dvě lokality v Řecku, kdy na ostrově Kefalonia v Jónském souostroví se nachází v jezeře Melissani druhotně zatopená krasová jeskyně a na jihu Pelopponesu, nedaleko Sparty na západním pobřeží poloostrova Mani najdeme rovněž zaplavenou jeskyni Pyrgu Dyros. Nutno podotknout, že tato místa jsou pro veřejnost prakticky nedostupná (za poznámku děkuji Michalu Piškulovi ). Podobné, druhotně zatopené krasové lokality jsou známy ze Sardínie či mexického Yucatánu, ačkoliv každá oblast má svá specifika. Speleologové, kteří se naší první výpravy zúčastnili, mají za sebou řadu expedic po celém světě (vč. odkrývání oněch nových jeskyní v mexickém Yucatánu či na Sardínii – Miloš Dvořáček je pak autorem vítězného filmu z Tachova „Tajemné světy Yucatánu“ ) a nejčastěji vyřčeným hodnocením z jejich úst bylo - „naprostá bomba „ ! Jedno z možných vysvětlení tohoto útvaru je , že hladina jezírka je vlastně hladinou sifonu a po jeho proplutí některou ze studní se dostaneme do dalších prostor či k centrálnímu jezeru. Pro potápění v MAŇAJAMĚ (spojení slov MANJANA - naše báze a chorvatského JAMA - jeskyně) je ale specificky velmi příjemných hned několik faktorů. Jednak se potápíte z hladiny, která má celkem ke sto metrům délky. Nezanoříte se tedy do vstupního jezírka a pak jste již v uzavřeném prostoru s nutností návratu na stejné místo, ale klidně proplouváte pár metrů pod hladinou a kdykoliv se můžete vynořit. Dále nevíme proč, ale voda byla nad očekávání teplá a dokonale čistá. Na krápníkách sice ulpívá jemný, vápencový sediment, ale tento se velmi rychle čistil a i přes několikeré proplutí stejným místem nijak zásadně neomezoval viditelnost. Na druhou stranu skutečnost, že se potápíme 50 metrů pod povrchem, přináší určitá úskalí a rizika. Jednak po náročnějším ponoru je potřeba ponechat dost času na odpočinek před cestou po laně 50 metrů vzhůru (výbavu lze vytáhnout po kladce samostatně), pro mnoho lidí je ale tato cesta, byť s použitím alpinistické výbavy, ale pořád vlastní silou, nemyslitelná. Za další, při možném úrazu je záchranná akce velmi náročná a zvláště padající kamení z komínu kterým někdo leze, může být hodně nebezpečné. Všem těmto rizikům a obtížím se lze při komercionalizaci lokality poměrně snadno vyhnout, ale v tuto chvíli se s nimi musí počítat. Pochopitelně je nutná znalost speleoalpinistické techniky a dodržování základních bezpečnostních pravidel pro potápění v jeskyních. Tím mám na mysli hlavně dostatek zálohových zdrojů světla, zdvojené zásobníky dýchací směsy, přilba, bubínek se šňůrou a dodržování třetinového způsobu spotřeby (třetina- tam, třetina- zpět, třetina -rezerva) . Stejně tak je s ohledem na víření sedimentu nutno používat jeskyňářskou kopací techniku a být dokonale vyvážen . Z hlavního kanálu, na kterém jsme sestavili coby výchozí základnu pro ponory gumový člun , vede ještě několik ramen do stran. Zda vedou dále pod hladinou, jestli jsou nějak propojeny, jaké jsou jejich hloubky a profily….…..to bude náplní dalších výprav. Místy se zdá, jakoby byl v místě dna propadlý strop do dalších sálů. Zbytky stropu pak tvoří most, který můžete asi v patnácti metrech podplavat. Výzdoba, kterou tvoří stalagmity i stalaktity, jakož i krápníkové polevy – sintry, prakticky na sto procentech povrchu je totiž stejně bohatá i pod hladinou . Najdete tam třeba i desetimetrové , jakoby odlité útvary, zkamenělé vodopády a fontány, krápníkové záclony či brčka , ale i vzácné heliktity, což jsou krápníkové útvary, rostoucí navzdory gravitaci do stran a často vytvářejí i něco podobného větvím. Některé stalagnity zase končí těsně pod hladinou a spolu s odrazem v dokonale čisté vodě vytvářejí bizardní obrazy. Sály mají výšku stropů mezi pěti a čtyřiceti metry a vytváří nepopsatelnou kulisu a atmosféru pro ponor. Podle složení vápence často mění barvy od purpurové přes hnědou, žlutou a bílou až k zelené. Kaňony, kterými velmi snadno proplouváte mají šířku mezi jedním a osmi metry , hloubka je velmi proměnná, někde kolem dvaceti metrů, kde ze dna vystupují sedimentem zasýpané krápníky úctyhodných rozměrů, ale velmi často nejde dna dohlédnout. Viditelnost pod hladinou je téměř absolutní, jistě 70 metrů a i po celodenním padání kamenů pod komínem ,se jen mírně zhoršila. Zapnutím silného světla rozsvítíte kanál kam až dohlédnete a efekty při tom vzniklé berou dech. O maximálních hloubkách se v této fázi průzkumu dá než dohadovat, ale rozhodně přesahují možnosti stlačeného vzduchu. Měli jsme vše připraveno pro hloubkový ponor, ale více než dvoumetrové vlny nás další den nepustily nazpět, takže o tom až příště. Faktem je, že posvítím –li zanořen v 25ti metrech do absolutně čisté vody silným xenonovým bodovým světlem, po dnu není ani památky, navíc ani profil studní nenasvědčuje žádnému zúžení, spíše naopak. U té dominantní studny jde o průměr kolem pěti metrů. Na stěnách není patrná čára hladiny vody, takže o jejím kolísání se zatím můžeme jen dohadovat. Pod hranicí halokliny se může viditelnost snižovat v důsledku faktu, že krasová výzdoba je slanou vodou jakoby rozežírána a vydechované bubliny ji poté narušují. K tomu ve sladké vodě ani na vzduchu nedochází a krápníky jsou přes stáří mnoha desítek tisíc let jakoby ze slonoviny. Podle datování z jiných oblastí je téměř jisté, že tato výzdoba vznikla v období posledního glacialu (doba ledová, kdy byla hladina moře až o 120 metrů níže než v současnosti – pro Jadran prý platí 86 metrů) a jsou tedy staré deset až sto dvacet tisíc let. V této konkrétní jeskyni již není kras zřejmě živý, ale je skvostně zachovaný. Další velmi zajímavou teorii lze vydedukovat z faktu, že v jeskyních je v průměru 20 m sladké vody. Je totiž zákon který říká, že za těchto okolností by hladina v jeskyni mohla být asi půl metru nad hladinou moře, protože na čtyřicet metrů sladké připadá při nadnášení slanou vodou z podloží v důsledku rozdílné hustoty jeden metr sladké vody. To je podobné jako u ledu, kdy 6/7 je pod hladinou a jedna sedmina nad. Při příští návštěvě se pokusíme ověřit tuto teorii přesným měřením. Od šéfa chorvatských speleologů, který je profesorem hydrologie, jsme se dozvěděli, že nejníže nalezeným a zatopeným krasovým útvarem pod hladinou moře v oblasti celého Jadranu je několik krápníků v kterési jeskyni, v hloubce 34 metrů. Jsem přesvědčen, že budou muset přepsat tabulky.
3
/ Popis naší expedice – další plány
Popravdě řečeno , na tuto výpravu jsem se chystal asi tři roky, ale naprostý nedostatek času v průběhu celé sezóny mě nutil dělat jen nejnutnější věci pro zajištění bezvadného chodu bází. Stejně jako hledám nové lokality a možnosti pro naše hosty po celý rok, získávám informace od místních obyvatel, rybářů, ze starých map, ale i v hospodách, stejně tak jsem se dostal k prvotní informaci, že kdesi v jižních svazích Brače je díra, kam když hodíš pořádný kamen, tak za 5 sekund se ozve šplouchnutí. Zvědavost vystupňovalo i nalezení tunelu, který by k jeskyním mohl vést .Ostatně mám asi pět dalších velmi slibných typů, které se chystáme prověřit, ale stejně jako falešné informace o potopených lodích, jeskyních, amforách……..které příležitostně prověřujeme a v naprosté většině jsou to jen tradované mýty, jsou i tyto informace o obřích podzemních jezerech zřejmě místním folklórem. Ve světle našeho nálezu se mi ale již tolik fantasmagorické nezdají. Asi dvakrát jsem se tam spolu s místním speleologem vypravil na prvotní ohledání a rozhodl se, že zafinancuji expedici, která naše domněnky přivede na pravou míru. Nic zásadního jsem ale nečekal, snad jen studnu, o které jsme ale věděli, že bude hodně hluboká, možná sifon a nějaká chodba . Práce 50 metrů pod povrchem v neznámém terénu také není nic jednoduchého, tak jsem se rozhodl pracovat se specialisty a přizval vedle místních speleologů Slavena a Nena ještě kamarády a speleopotápěče Miloše Dvořáčka a Martina Honeše. Velmi důležitou podporu nám pak dělali při budování cesty i Mirek a Tonda. Po zajištění potřebných formalit jsme se sešli na jedné z našich potápěčských bází v Sumartinu (další je v Milne, na druhé straně ostrova Brač) a v půldni, který jsme měli k dobru, se ještě pokusili najít pro případ velkého větru, který byl hlášen, cestu k jeskyni i po suchu. Tato možnost ale záhy padla, bylo by nutné nosit materiál skrz husté , pichlavé roští několik kilometrů, navíc ve velmi složitém a náročném terénu. Zůstávala tedy cesta lodí ze Sumartinu, kde jsme se na naší Dylinu hodně brzo ráno nalodili v počtu sedmi chlapů a tunou materiálu. Sílící vítr Jugo jsme měli v zádech a já věděl, že cesta nazpátek nebude jednoduchá. Jugo mělo zesílit a trvat několik dní, nevylučoval jsem proto ani variantu bezpečného kotviště a přespání na místě. Již kolem osmé ráno jsme byli na místě, pomocí gumáku odvozili materiál z lodě na oblázkovou pláž a ten pak odnosili postupně prudkým svahem asi 400 metrů (kvůli obcházení překážek- rovně je to kolem 200 m) až na vápencové plato poblíž vchodu , ukrytého v hustém porostu. Následovalo smontování a vyzkoušení techniky, všichni dostali vysílačky, znovu byl zopakován plán a první parta vedená Martinem se vydala za podpory shora budovat trasu pro člun a potápěče. To obnášelo zejména vyčištění komínu od uvolněných kamenů, ukotvení lan pomocí navrtaných nýtů-spitů, smontování a nafouknutí Zodiaku. To vše zavěšeni na lanech nad propastí po několik hodin. Možnost využít nějakou plošinu v blízkosti hladiny není. Jen tato přípravná fáze trvala asi 5 hodin intenzivní práce. Použití gumáku se ukázalo jako velmi dobrý nápad, dalo se na něm bez potíží jezdit v celém profilu jezera, byli jsme odtud jištěni, oblékali se do potápěčské výbavy, odkládali filmovou techniku, odpočívali…..Nakonec jsem se i s vědomím, že nás další den vlny těžko pustí nazpátek, rozhodl, že člun dole zůstane natrvalo zakotven pro další výpravy. Samotný ponor trval něco málo přes hodinu a neskutečně to uteklo, vůbec se nám nechtělo ven. Jeho cílem bylo základní zmapování snadno dostupných částí , nafocení a nafilmování lokality. Kupodivu jsem se cítil i navzdory vzdálenému povrchu a dnu v nedohlednu naprosto v pohodě a vyloženě jsem si to užíval. Dokonale čistá a teplá voda spolu s úžasnými scenériemi jak ze sci-fi filmu byly určitě nejzajímavějším ponorem, co jsem kdy podniknul. Pochopitelně v tom svoji roli sehrál i opojný pocit objevitele, který proplouvá prostory kde dosud nikdo nebyl a netuší, co ho kde čeká . Nulové proudy a vlny, snadná orientace, vždy možnost se vrátit na hladinu, rychle se usazující sediment – navíc v malém množství..….to jsou aspekty, které umožní po vyřešení legislativních překážek a transportu na povrch , ponory i pro středně pokročilé potápěče, případně pro konání kurzů pokročilého jeskynního potápění. Pochopitelně vždy bude přiměřeně odstupňováno omezení průniků do studní, postranních chodeb a dalších pater lokality. Velmi příjemným faktorem pro nás, jakožto Čechy je i fakt, že z Prahy a Kunovic létá po celou sezónu letadlo přímo na Brač ( letiště je 5 km vzdušnou čarou od jeskyně) a let trvá pouhých 75 minut. Letadlo pro 100 cestujících přitom stálo v uplynulé sezóně jen 3500,- Kč vč. poplatků a pro hosty jsme posílali na letiště náš mikrobus. Pochopitelně, že již dokončená dálnice až do Splitu zlepšuje dostupnost Brače zásadním způsobem a s výjimkou sobot v plné sezóně nám cesta netrvá déle než 9 hodin klidné jízdy .Z naší potápěčské báze je to pak lodí zhruba 30 minut a po moři pak jediná reálná možnost, jak se tam dostat. V tuto chvíli děláme všechno možné i nemožné, abychom již v nadcházející sezóně vlastnili patřičná povolení a licence a na tu nevšední nádheru se mohli podívat i zájemci z našich bází. náčelník of Manjana
***PROČ
Z KRÁPNÍKŮ NEPŘESTÁVÁ KAPAT ANI PO MĚSÍCÍCH SUCHA
V nenasycené
zóně (nad vodní hladinou) je proudění vody do značné míry ovlivněno
kapilárními silami. Ty způsobují, že při poklesu obsahu vody v hornině
o řád klesne propustnost prostředí pro vodu o několik řádů. Při nízkém
obsahu vody je například jemný písek propustnější než hrubozrnný štěrk,
což je v rozporu se „selským rozumem“ (v prostředí nasyceném vodou
je to obráceně). Této vlastnosti se využívá k vytváření kapilární
bariéry, která brání přítoku srážkové vody do skládky. Na povrch skládky
se položí mírně ukloněná vrstva štěrku, pokryje se propustnou textilií
a navrch se nasype vrstva jemného písku. Srážková voda se vsahuje do jemného
písku, dokud nenarazí na podložní štěrky. Kapilární síly jí zabrání
vstoupit do velkých pórů ve štěrcích, a tak odteče pískem do drénů,
které jsou instalovány na jeho okraji.