19.12.2009

Vytvořeno 18. 12. 2009 19:25
Aktualizováno 25. 4. 2014 8:42
Napsal manjana
Zobrazeno: 4429


Taxem si eště před pár dny myslel, že ohledně našeho měsíčního vejletu po Oceánii ( Borneo, Fiji, Ovalau, Caqalai, Novej Zeland, Austrálie) vás odbudu poukazem na březnovej mejdan u mně na hotelu, gde vám to tak ňák odprezentujem, ale jak vidno - neprošlo to. Mnozí z vás mi vyhrožujou velmi nevybíravě, např. že mě nafštíví za účelem povyprávění doma, tak to mně fakt vyděsilo a urychleně se musím polepšit . Stejně to ale tak ňák zahustím, bo mně psát vůbec neba. Prostě sme tři kousci ( Mič Bjůkenen, Štětináč a já) vyrazili na měsíční čundr kapku za humna. Ve finále ty humna byly ňákejch 75 tisíc kiláků ( dvakrát kolem zeměkoule) eroplánem, wágenem nebo na šífu, něco drobet i na kole, pješky zanedbatelně. Nutno podotknout, že sme nejeli tak ouplně na blind. Půl roku sme poctivě jezdili ne netu, ladili pokročilý GPS prográmky, měli sme s sebou teda noťas a výbornou navigaci a poznačenejch mraky cílů, kerý sme si předtím prohlídli na Googlu Earth, chytali rozumy na různejch cestovatelskejch konferencích, vytahovali nejlepčí špeky vod cestovek v místě atp. V žádným případě to neměl bejt ani potápěčskej vejlet, bo mně to nebaví víc jak dvakrát tejdně ( to druhý už taky ne) a často na Manjaně říkám, že na tom potápění musí bejt něco, co nevím. Schválně sme si ani nekupovali letenky dopředu na přelety po Oceánii, páč sme to chtěli ladit opravdu podle momentální nálady, počasí a jak se nám gde bude líbit. Něgde to ale skrzeva imigrační prudiče nebylo možný, takže sme odletový letenky mastili půl hodiny před odletem něgde na wifině.  Těm, gdoš sou zvyklí mít fšecko pochystaný dlouho dopředu to může přijít stupidní, nicméně s tímhle postupem nebyl žádnej zásadní problém. Teda taky nám to usnadňoval Štětináč, kerej vládne dokonalou anglinou, bo studoval v Americe a Anglii a hlavně ho to vyřizování na rozdíl ode mně vůbec nesere. Hlavně přílet do Austrálie a na Zéland je teda fakt hustej, páč ty smrdutý oposumové zavedli novej pojem " biodiversita". V praxi to vypadá tak, že vás už v eroplánu normálka na férofku postříkaji smrdutým dezinfekčním sprejem ( čekal sem i koupel v chlorovým vápně) , dokonce i ty, co na rozdíl vod nás vypadali čistotně, eště v chobotu z letadla na vás míří termokamera a teprve pak příde ten správnej vopruz. Procházíte minimálně desetkrát kontrolou, gde maji víceméně stupidní otázky, v ruce táhnete formulář, kerej se podobá žádosti o devizák za bolševika a do toho vám každej kontrolor píše ňáký šifry , pak vás vočuchá a málem vojede čokl ( ke mně se vrátil třikrát a třikrát mně prohledali- nechtěli pochopit, že sem prostě sympaťák a bral by mě do chovu) no a ve finále z toho vyjde, že nás jako jediný pošlou k vokýnku no. 4 , gde číhá vopravdickej masochista a přes náš seriozní vzhled nás podrobí hodinovýmu výslechu, přičemž nejni otázka, kerou by nezopakoval aspoň desetkrát. Jedná se zřejmě o test psychickej odolnosti a málem sem ho nedal. V již zmíněným formuláři se kromě miliardy krávovin zaškrtává i jestli máte náhradní boty bo stan.... jakýkoliv jídlo bo biomateriál je naprosto vyloučený...no a ty šusky a stan vám pokaždý nechaji vybalit a zkoumaji v podrážkách a v tyčkách vod stanu, jestli tam neuvízlo kousek hlíny. Kdyš jo, káravě se na vás zahledí, navlíkne chirurgickou rukavici, veme pinzetu a do specijálního sáčku inkriminovanou zeminu odstraní. Co dál s ní nevím, ale viděl bych to na laboratorní rozbor a následnou likvidaci při milionu stupňů.  To sem ale kapku vodbočil. Jináč fšecko klapalo, tedy myslím organizačně. Nejdříf mně svojí hnusotou zaskočil Londýn, obecně nesnáším velkoměsta, ale to jejich metro třeba - to v Rumunsku maji mnohem lepčí a i slavný Heathrow má svý nejlepčí léta dávno za sebou. Udělali sme i vokruh přecpaným centrem, procházku po břehu Temže a tím byla moje míra zcela završena. Za vosum hodin sme vylejzali v Dubaji a odtud pokračovali na Borneo do Bruneje. Fšude sem natáčel scénky do novýho filmíku...tedy až na ostrůvek Caqalai, gde sem hned při prvním ponoru utopil ( z neznámýho důvodu ) kameru za čtvrt mega a bylo vymalováno. No eště k tomu Bruneji. Pučili sme jako fšude auto a ten pidistáteček procourali, jukli na moře kerý vypadalo jak Bibione den poté - tedy bez jedinýho člověka ač voda měla 33 stupňů a kolik vzduch netuším, ale bylo furt vlhko jak v děloze a slabší kus by neprodleně zkolaboval. Udělali sme tam srandovní filmík u světoznámýho paláce toho jejich sultána, kerej byl léta uváděnej jako nejbohatší frajer na světě. S tím mně trošku sral, taxem se mu malinko odvděčil. Jestli to video unikne na You tube, tak na mně tutově vyhlásí fatvu. Nejlíp bylo v hotelovým bazénku, gde sme se jako správný masňáci se Štětináčem vyvalovali a těšili se na Fidži, kam sme přes Brisbane v Austrálii za pár dní odlítali. Takže po dalších deseti hodinách v éru , gde nás vobskakovali nejhezčí letušky na světě ( ty Brunejský, fakt skvostný baby, jedna jak druhá) sme vylejzali na korálovejch ostrovech Fiji, teda v Nadi, což je hlavní centrum pro turisty. Při příletu hrajou místní týpci na ukulele a vybraný jedinci dostávaji korále - dříve prej věnce z orchidejí, ale ty evidentně došly. Příjemný místo, kolem hory a z druhej strany oceán, z letadla byly vidět kilometry korálovejch zahrad - teda taxe nám to aspoň jevilo. Fšude sposta lacinejch krámků hlavně s nádherným textilem, taxme každej koupili deset barevnejch košil a dalších nesmyslů.  Nutno podotknout, že stejně jako v Bruneji a zřejmě i ve zbytku světa, jakmile je ňáký opravdu hezký místo s dobrým přístupem k moři, neprodleně kolem něj vyroste hyperluxusní rezort s ochrankou, golfovýma řištěma, bazénama a já ani nevím co to tam fšecko bylo za nesmysly...no a plotem. Sou jich fšude stovky až voči přecházej, ale to samo nejni to, co hledáme my. Tedy kus eště neposkvrněný a vopravdicky divoký přírody.  Eště něco maji společný - nigde skoro žádný lidi a to sme tam jeli v počínajícín sezoně, tak něco jako u nás červen. Každopádně plán zněl tak, že pučíme káru a vobjedem co se dá, gde bude hezky zakotvíme, vykoupem se, nalovíme domorodkyně ( na Fiji se eště před 40ti lety legálně žrali lidi ) , uděláme ňáký ponory, kouknem do národních parků...... Přespali sme na jedný takový zastrčený plážičce vedle resortu v Nadi, docela fajn koupáníčko, pohoda, ale tak pro důchodce, že jo. Ráno sme celý nažhavený vyrazili, že tisíce lepších míst brzo uzříme. Gdyš to zkrátím....následně sme kolem hlavního ostrova najeli ňákejch 800 km abysme zjistili, že to bylo poslední místo, gde se vůbec koupat dalo. Z jednej strany bylo buď kilometr bahno nebo 10 cm vody a za ním reef, vo kterej se třískaly třimetrový vlny, z druhej strany pak zase černý sopečný bahno a neproniknutelný mangrovový porosty. Pokud se teda k moři vůbec dalo dostat. Kolem ale fšude malý krásný vesničky z vlněnýho plechu, úžasně milí a přátelský lidičky, kerý na vás fšude pokřikujou "bula" a ptaji se vodkud ste. Nutno podotknout, že i malý děti vládnou slušnou angličtinou.  Zhrzeni tímto poznáním, přeplavili sme se na ostrov Ovalau, gde teda byly než polní cesty, ale zato nádhernej deštnej prales hory fšude kolem, fakt bomba. Dorazili sme vyklepaný do vesničky-hlavního města Lovuky, zase nakoupili deset košil a druhej den najmutou loďkou 20 kiláků frčeli na naprosto nejexotičtější ostrůvek na světě - Caqalqi. Prostě sem to o něm takhle fšude čet a ten první den na to fšecko ukazovalo. Prostě uprostřed oceánu ostrůvek kerej za dvacet minut obejdete, bílej píseček na plážích, nádherný palmy...prostě takový ty obrázky z katalogů, k tomu bydlíte v domorodejch chýších, kolem jen pár domorodců, fšecko nazdobený, k jídlu hrajou na ukulele a kolem dokola korálový útesy a taky je tam miniaturní báze, takže sme to hned viděli na suprový ponory. První den šnorchlovačka nad nádhernejma zahradama, prostě fšecko slibovalo hyperponor. Zase to zkrátím. Na ponory jen nás 3 vezli asi 10 kiláků a byla to opravdu bída. Špatná viditelnost, život jako v Egyptě při špatným ponoru...furt sme mysleli, že nás ta instruktorka někam vede, páč sme v driftu najeli docela dost, ale prostě jen nuda střídala nudu. Řek bych, že to první šnorchlování bylo lepčí, taxme se tam nechali na druhej ponor zavést. Krátce nato sem utopil tu kameru a kupodivu neměl náladu, hošíci to dali beze mně, ale rozhodně uchvácený taky nebyli. Třetí den sme po sobě začli koukat, páč sme ten ostrůvek obešli několikrát a válet se na pláži pořádnýho chlapa uspokojit nemůže, kor gdyš tam ani nebyly baby na vočumování.  Takže zpátky tři dny přes ostrovy do Nadi a frčeli sme na Novej Zeland do Aucklandu a vod toho sme si fakt slibovali maximum. Zase zkratka. Auckland a vubec Zeland je na první pohled nesmírně bohatý město a země, fšecko dokonale upravený a vyleštěný až se vám za dva dny začne dělat špatně. Měli sme v GPSkách mraky cílů, fšude infocentra, miliardy letáků, turistickej buzines absolutně dotaženej k dokonalosti -  z našeho pohledu k zblití. Přejeli sme celej severní ostrov a kus jižního a pomalu nenajdete místo, gde se člověk může vychcat. Fšecko oplocený skrzeva fšudenalezlý ovce, uhrabaný, posekaný, lesy sázej podle pravítka, fšecky stromy stejně vysoký, vyholený kmeny stejnej odrůdy do 5ti metrů, nigde ani větvička. Turistický cíle dokonale voplocený a vybetonovaný, ke fšemu cedulky a zase miliardy letáků, jakmile je něgde něco aspoň trochu k vidění, nesmíte slézt z pěšinky, naložej vás do busu a skrz sklo můžete civět s Japoncema na díru do země, ze kterej se tu a tam zakouří. Vsadil bych se, že i to maji umělý. S nadějí sme strastiplně přepluli na jižní ostrof, gde se filmovaly takový ty Páni prstenů atp...a hrůza se jen opakovala. Ano, uděláte hezkou fotku, ale z vybetonovanýho a oplocenýho plácku pro turisty důchodce a stačí se votočit, aby vám bylo na blití. Zatímco auto si pučíte za 30 doláčů na den, tak za kolo chtěli 50, i do toho sme ze zoufalství šli a vyrazili s kolama nacpanejma v autě na známý a velebený jezera Nelson Lake, gde je národní park a vysoký hory atp..... kola sme poskládali na parkovišti a vyrazili na první cestu ve směru a hle.. zákaz kol a dalších deset věcí. Vyrazili sme teda do jednoho z mnoha infocenter pro doporučení, kudy nejlíp na ňákou supertrasu po parku a ta baba na nás koukala jak na hobity...na kole se nemohlo vůbec nikam, taxme je zase smontovali a po svejch dali spolu s důchodcema celýho světa tak 15ti kilákovou tůru kolem jezera, asi kilák převýšení, fšude cedulky co a jak,,,hrůza. V jednej tej boudě na vrcholku hory sem aspoň na chvíli pookřál. Na zdi tam bylo fixou a česky napsáno.... "Nocoval jsem zde v roce 1948 .   Jára Cimrman " Chtěl sem tam napsat " Ahoj Jardo, nocovali sme tady rok před tebou" , ale nenašli sme propisku.  Navíc ty jezera nejsou vůbec pjekný, každá louže na Šumavě je tisíckrát krásnější a furt sme na ní vzpomínali.  Vodopády to samý, vybetonováno až k vodě a často ten úžasnej vodopád měl parametry jezu u nás na přehradě. Srovnání s Plitvicema nebo Krkama u Hrvatů - to vůbec nejde, to je úplně jiná liga a neustále sem vykřikoval ( snad poprvé v životě) " zlatý Chorvatsko". Neustále sme odbočovali na nějaký značený vyhlídky..... garantuju vám, že pohled, kterej je z naší zátoky pod kempíkem na Bijokovo...vo tom se jim ani nezdá a za celej měsíc sme nic srovnatelnýho nezahlídli. Možná sem ale nakaženej, ale čumím na to 13 let a furt sem uchvácenej. Tady sem to vydržel tak minutu do odplivnutí a jeli sme dál. Prostě Novej Zeland nebrat, v životě mně tam nigdo nedostane. Musím ale uznat, že ten marketing maji zvládnutej excelentně. Většinou z naprosto bezvýznamnej věci dokážou humbukem a trapnejma atrakcema udělat Disneyland a Matějskou dohromady a prasopsové z celýho světa se jen hrnou.  I v Čechách je spoustu hezčích míst, jen po nich ani pes neštěkne, což je ve finále moc dobře a stane se ze mně asi ekoterorista, co by zakázal i souložit na mezi, aby se nezváleli blatouchy. No a Austrálie na závěr. Tej sme se tak trochu báli, páč ta jejich Golden Coast mezi Sydney a Cairns...to je vlastne Bibione na druhou, ale zase sme se šeredně zmejlili. Vono vůbec celá ta cesta byl jeden velkej omyl ač znovu podotýkám...fšecko šlapalo, fšude gde sme chtěli sme byli. Pro jistotu sme si to namířili až na samej okraj civilizace, tedy do Cairns, který je jednak Mekkou potápění na Great Barier, což je nejslavnější a největší korálovej reef na světě a taky né tak hovadsky veliký město jako ty mezi tím. Cairns má ale fakticky příjemnou atmosférku, krámky a hospůdku jak na divokým západě, ale fšecko nádherně čistý a upravený, zadarmo bazény a sportoviště fšeliký přímo na břehu oceánu...jen ten oceán jaxi nigde. Po většinu dne byste se k němu museli brodit hodinu bahnem a při přílivu se koupat ve dvaceti cenťákách zkalenej vody. Pučili sme teda zase auťák a každej den najeli 200 km po pobřeží na obě strany se stejným výsledkem. Prostě moře úplně vo hovnu, kilometry jakože pláží bez jedinýho kamínku, dvacet metrů voda skarblovaná s pískem a to nejlepčí nakonec. Fšude cedule se zákazem koupání, páč vládcem oceánu kolem Austrálie nejsou žraloci, ale maličký a jedovatý medůzky. Na nejslavnějších plážích maji ze sítě udělaný bazénky se špinavou vodou tak 20 x 10 metrů a hloubky do metru a fakticky sme neviděli v moři se koupat jedinýho člověka. Apokalypsa hadr. Jeli sme se teda potápět na nejslavnější lokalitu světa. Ohromný lodě a vstřícnej perzonál, na každej 300 lidí, většinou šnorchlaři, potápěčů tak deset. Fšický i v tej 30ti stupňovej vodě navlečený v neoprenech, bo medůzky číhaji fšude a vezli nás dobrej 50 km až na několikátou bariéru, páč na těch bližších bych si typnul je vymalováno. No ale i na těch takhle vzdálenejch opět ohromný zklamání. Korály a houby větší než v Egyptě, ale života zlomek. Teda aspoň co bejvalo v Sharmu před sedmi lety. Nejspíš v důsledku písečnejch bouří z nedávnej doby mizerná viditelnost, ale to bylo vlastně jedno, stejně nebylo moc na co koukat. Nic úžasně barevnýho, větší ryba vyjímečně, každá ta loď si zakrmuje na svejch místech něco atraktivního pro turisty, takže po deseti minutách bouchání do kýblu si přijel pro gábl krásnej Napoleon a se fšema se vypotil a taky se mnou, taxem si připadal jak totál magor.  Nějaký žraloci, manty, velrybáci...to už nemalujou ani na reklamy.  Jináč Austrálie je mnohem příjemnější než zasranej Zéland, skoro za nic se tam neplatí, krásný deštný pralesy v horách co dou kolem pobřeží, koupačky ve vodopádech uprostřed džungle, voda v nich má 25 , dokonce i ty velký atrakce jako třeba obří vodopády Barron Falls sou včetně procházky po vysutejch lávkách v korunách pralesa grátis a je to takový nenucený a bez těch plotů. Nicméně k divokej přírodě a potažmo třeba některejm místům v Hrvatsku to má aspoň podle mýho daleko. Gdo čtete tenhle webík tak asi nevěříte, vždycky tady na Hrvaty jen nadávám, ale člověk asi musí naject tykle tisíce kilasů aby mu to došlo. Dělám si na Manjaně vlastně co chci, jezdím si a potápím gde se mi zlíbí, lezu do jeskyní s krápníkama světovýho kalibru, nacházím nový lokality tam, gde se nigdy nigdo nepotopil...vo tom se vám tady může než zdát. Jo a eště jedno tragický zjištění..za celej měsíc sme nigde nepotkali jedinou slušnou babu a to i přesto, že po 14ti dnech se vám zdaji hezký skoro fšecky. První až zase v Londýně na letišti, ale ty asi přiletěli zrovna vod nás. Teď už mně to ale fakt nebaví, vobrázky teda přimáznu zas něgdy příště a vy si přečtěte předešlou aktualitku a hlašte se na mejdan a na Manjanu.     howgh náčelník